19 —— 20    6    2020
Zpět na novinky
ANNA CALVI FEMINISMUS BEZ AGRESE

ANNA CALVI FEMINISMUS BEZ AGRESE

Jaké zajímavé rockerky solitérky zrodila hudební scéna v první dekádě nového milénia? Moc jich nenapočítáme. Není tedy divu, že když se na obzoru zjevila Anna Calvi, bývalá frontwomanka Cheap Hotel, strhlo se okolo sličné kytaristky hotové šílenství. Nominace na nováčka roku 2011 časopisu Uncut i slovutné BBC se nezískává jen tak, a zahrát si před Brianem Enem nebo Nickem Cavem a jeho Grinderman se také nepoštěstí jen tak někomuA to byl teprve začátek celého příběhu. Tím prozatím posledním bude její koncert v rámci Metronome Festivalu Prague v červnu u nás na Metronome.

„Anna je to nejzajímavější od dob Patti Smith.“

Debutový singl Jezebel, suverénní předělávka hitu, který nejvíce proslavila Edith Piaf ve francouzské verzi s textem Charlese Aznavoura, jasně naznačila, co od milovnice hudby Djanga Reinhardta, Davida Bowieho, Clauda Debussyho nebo Ennia Morriconeho můžeme očekávat – pravověrný rock’n’roll s výraznými divadelními prvky. Eponymní debut zní jak pokračování soundtracku k filmu Pulp Fiction a mariachi kohoutí čepýření spolu s šansonovým hraním na tajemno. Jednou hlas londýnské rodačky připomene gotickou bohyni Siouxie Sioux, podruhé, v klidnějších pasážích smyčce přivanou vzpomínky na Tindersticks, jindy zrychlí v duchu multiinstrumentalisty Patricka Wolfa, počtvrté je podobnost k hudbě Nicka Cave více než tušená.

Než budeme pokračovat ve famózních výčtech úspěchů letos osmatřicetileté Angličanky, pojďme odkrýt kořeny rockově feminní exploze. I dětství ve vyrovnané, zabezpečené rodině může přinést řadu dramat. Vývojovou kyčelní dysplazií neboli špatně vyvinutou kyčelní jamkou trpí pět procent novorozenců. Především dívek. Anna v této skupině patřila mezi ty více postižené, kteří se nevyhnuli operačním zákrokům a dlouhodobým pobytům v nemocnici. „Od mládí jsem si i díky této rané zkušenosti vytvořila svůj vlastní svět, do kterého jsem často utíkala. Tak jsem si brzy našla těsný vztah k hudbě. Byla pro mne únikovou branou z reálného světa, do toho lepšího, mého,“ vzpomínala Anna po vydání debutu pro britský The Daily Telegraph. Že za touto osamělostí bude ještě něco více, jsme se měli dozvědět až později.

Před dekádou, v roce 2009, stačilo jen pár koncertů, aby se o nadějné zpěvačce, kytaristce a skladatelce dozvěděl jak šéf vydavatelství Domino Records Laurence Bell, tak Brian Eno, který pár dní po jednom z jejích koncertů prohlásil v rozhovoru pro rozhlasovou stanici BBC 6 Music, že „Anna je to nejzajímavější od dob Patti Smith.“ Silná slova, není-liž pravda? Na druhou stranu, od dob PJ Harvey na britské scéně chyběl v rockové hudbě sebevědomý ženský prvek jako sůl. Anna se objevila ve správnou dobu na správném místě. K ruce vyfasovala dlouhodobého spolupracovníka PJ Harvey Roba Ellise a kry se znovu pohnuly tím správným směrem.

Všechny pocity jsou na druhé desce zesíleny. Jak ty pozitivní, tak negativní a deska je smýkána silou tajfunu ode zdi ke zdi. Od hlasitých, kytarově disonantních kousků, až po tiché dialogy dvou nástrojů nebo dokonce pouze sólo vokál zpěvačky. Autorka je pouze pevnější v kramflících a americký producent útěkům všemi směry vysloveně přeje. Zdálo se, že na nový příval muziky nebudeme muset po absolvování povinného turné čekat dlouho. Opak ale byl pravdou. Další desky jsme se dočkali až za dlouhých pět let.

Její orientace se stala tím, co se v rámci desky Hunter probíralo nejvíce. Vedle toho zapadla řada dalších významných momentů. Například natáčení ve Konk studiích Raye Daviese z The Kinks, spolupráce s producentem Nickem Launayem, který spolu s Adrianem Utleyem z Portishead a Martynem P. Caseym z The Bad Seeds posunuly sound Anny Calvi do nových končin. Kytara ve Swimming Poolnáhle zní jako harfa, hned několika písněmi proplují smyčce a klávesy, které jakoby roztahují písničky do větších prostor. Ano, Anna už není ten rockový blesk, který uhranul scénu na začátku její kariéry, od toho tu máme mladší kolegyně jako Speedy Ortiz, Goat Girl nebo Pom Poko. Navíc, a to už se opakujeme, její hudba nikdy nebyla hot trendy záležitostí. Jak sama přiznala v rozhovoru Tomáši Turkovi: „Nemám ráda tuhle kulturu, kdy všechno musí být nové, aby to mohlo být dobré. Je to směšné. A pak sleduješ lidi, jako je David Bowie, kteří tvoří hudbu přes třicet let. Jemu trvalo tři alba, než se dostal ke svým mistrovským dílům. Takže budu pokračovat v hudbě stejně jako předtím, a myslím, že když bude stát ta hudba za to, vždy se najdou lidé, kteří si ji vyhledají a budou ji chtít poslouchat“.

Celý článek najdete v Kulturním magazínu UNI, květen 2019, text Pavel Zelinka.